„Bereme-li lidi, jací jsou, pak je děláme horšími.

Jednáme-li s nimi, jako by byli tím, čím by měli být,

pak je dostaneme tam, kam je možno je dostat.

J.W.Goethe

Psychoanalýza je „věda o nevědomí,“ jak ji sám charakterizoval její zakladatel Sigmund Freud. /Narozen 6./V./1856, Příbor na Moravě -

-23./IX./ 1939/. V užším smyslu je chápána jako psychodiagnostická a psychoterapeutická metoda a v širším smyslu jako teorie lidské psychiky, respektive dynamiky osobnosti.

S.Freud a J.Breuer inspirováni přednáškami J. Charcota a pod vlivem francouzské psychiatrické školy  rozvinuli studium hysterie. Od poloviny devadesátých let rozpracovával S. Freud psychoanalýzu jako psychoterapeutickou metodu léčení neuroz, založenou především na technice volných asociací a analýze snů, v nichž spatřoval cestu do nevědomí.

 Vznik neurozy spatřoval v tom, že člověk nemůže zapomenout na nepříjemný prožitek z minulosti, což se může stát příčinou hysterických obtíží. Je to nemoc potlačených vzpomínek, kdy se uplatní potlačené afekty, které se přetransformují v nevědomé příznaky. Začíná vlastně studovat nevědomí a studovat lidskou psychiku jako oblast, kde se střetávají protikladné síly. Zasloužil se o to, že psychoanalýza se stala jedním z nejvlivnějších směrů v psychologii.

Ve svém bádání se zaměřuje zejména na strukturu a dynamiku osobnosti, vývoj a funkci lidské sexuality. S.Freud uspořádal funkční systémy člověka, které vytvářejí jeho osobnost do tří skupin:

1:Id /ono/ -  reprezentující neosobní pudy, fungující podle principu slasti

2:Ego: /já/ - reprezentující zkušenosti jedince a jeho společenské role,       fungující podle principu reality, t.j. směřující k udržování adaptace 3:Superego: /nad-já/ - reprezentující osobní morálku, pojetí dobra a zla, ideály.

Ego funguje jako zprostředkovatel mezi Id a realitou na jedné straně a mezi Id a Superegem na druhé straně, propůjčuje pudovým tendencím určité společenské formy a brání, abychom si je plně uvědomovali a dostali se tak do konfliktu s osobní morálkou.

Freud nejprve rozeznával  dva pudy : ty ,které slouží k sebezachování /hlad/ a ty, které slouží k získávání slasti /libido,sexus/.

Později od roku 1920 zavedl uspořádání : eros /libidozní pud, který zahrnuje i pudy sebezáchovné/ a thanatos /pud smrti, který se projevuje agresivitou a v extrémní podobě sebedestrukcí/.

Vzhledem k době ve které žil, chápal vznik neuroz jako frustrace sexem, způsob, jakým se člověk vyrovná s napětím mezi Oidipovským nebo Elektřiným komplexem a superegem, prý v podstatě určí jeho charakter.

Freudův přínos novodobé psychologii spočívá především v objevu obranných mechanismů a základních principů dynamiky osobnosti a ve funkci nevědomí.

Reakcí na klasickou psychoanalýzu, byl vznik neopsychoanalýzy. Neopsychoanalytikové se pokoušeli znovu zkoumat vztah neuroz a společenských podmínek života. /E.Fromm/. Zájem psychologů zde byl zaměřen na mezilidské vztahy a vedl k novému pohledu na člověka. Na toto společenské pojetí kladl důraz  A.Adler ve své individuální  psychologii. Vzrůstá zájem o vliv kultury na utváření osobnosti.  Konflikt člověka s civilizací popsal Freud v roce 1930.

Psychoanalýzou má na místo nevědomí nastoupit vědomí. To, co se dělá nevědomě, má být děláno vědomě a tím bude zrušeno potlačení. Zážitky zatlačené do nevědomí vrátit zpět do vědomí.  Psychoanalýze jde tedy o to, zvrátit výsledek potlačovacích aktů jako procesů znevědomování.

Individuální psychologie se odvíjí  od psychoanalytického hnutí, které rozpoutal Freud a od tohoto psychoanalytika se později oddělilo několik osobností, z nichž nejvýrazněji se zviditelnili dvě osobnosti o kterých se zmíním -  C.G. Jung a A. Adler. Každý potom nadále svým osobitým způsobem rozvíjeli individuální psychologii. Individuální psychologie v rozporu se svým označením zdůrazňuje, že člověk je bytost sociální a klade důraz na vývoj pocitu sounáležitosti.

Bez ohledu na to, zda jsme motivování biologickými potřebami, jak tvrdí  Freud nebo podle A.Adlera vůlí k moci nebo směřováním k celistvosti podle C. G. Junga, stejně si nakonec musíme přiznat, že své hluboké motivy si stejně nakonec nejsme schopni plně uvědomit a tím méně potom motivy chování druhých lidí. I ten nejlepší psychoanalytik byť by byl schopen skutečně velice uvědomělého pozorování vlastních  vnitřních duševních pochodů /a introspekce je stále považována za zakladní metodu zkoumání psychických jevů, /stejně nakonec vidí jenom to, co je schopen vidět průzorem své vlastní duše a zde bude hrát  rozhodující úlohu, jak je tento průzor rozšířen.

C.G.Jung dospěl  postupně k vlastnímu osobitému pojetí lidské psychiky, které označujeme jako komplexovou  psychologii. Klíčovým způsobem nazírání je zde „ kolektivní nevědomí“. C.G.Jung proniká do ještě hlubších sfér lidské osobnosti narozdíl například od Freuda, který vnímá nevědomí jako potlačenou osobní zkušenost.

Vychází z opakovaného působení podnětů archetypů, které reprezentují zkušenosti lidstva, s klíčovými životními objekty a událostmi. Archetypy hovoří o věčných tématech a motivech lidské existence. Projevují se v symbolických obsazích pohádek a mýtů, ale také v některých druzích snů jako praobrazy, které vyvíjejí jako instinkty, /za určitých podmínek/ určující vliv na emoce a představivost člověka..

Porozumění tomuto světu temných symbolů, je jedním z předpokladů takzvané individuace, cesty ke svému autentickému já, ve ktertém jsou sjednoceny protiklady. Jedinec se tak vyrovnává s protikladnými stránkami své osobnosti /Animus a Anima/.a dospívá k vnitřní jednotě.

Jungovi patří také zásluha o objev psychodiagnostického principu asociace, analyticky přesné typologie extraverze a introverze, a teorie komplexů.

Komplexy jsou tvořeny neasimilovatelnými zážitky, zejména selhání, které jako „cizí tělesa“ tkví v osobním nevědomí a vyvíjejí odtud vliv na chování jedince, působí tedy jako nevědomé motivy iracionálních způsobů jednání.

V lidské psychice rozlišil Jung dvě základní funkce

1. Racionální myšlení a cítění

2.iracionální čití a intuici.

Myšlení je proces hodnocení prostřednictvím emocí/příjemné-nepříjemné/

Čití a intuice pracují s dojmy bez hodnocení.

Racionální a iracionální funkce se doplňují: je-li jedinec vědomě racionální, je současně nevědomě iracionální.

U introvertů je psychická energie zaměřena dovnitř /na ně samé/, u extravertů navenek  /na jejich okolí/, a tak se vytváří postojová dominanta. Zpočátku byla Jungově teorii vytýkána nevědeckost, ale v pozdější době získala tato teorie značný vliv.

Při studiu typologie je třeba mít stále na mysli, že by v nás mohlo studium typologie budit dojem systému. Živou a neživou přírodu jsme celkem ochotně schopni dělit do různých řádů, druhů a skupin, ale dojde-li na typologické dělení lidských bytostí, instinktivně se bráníme tomu, aby nám někdo připomínal náš vlastní nedostatek individuality. Jako by individualita byla  souborem vloh, na které máme automaticky se zrozením právo a nemusíme pro ni vůbec nic podnikat. Tak tomu však není, již pouhá skutečnost, že máme něco společného s nějakou skupinou na základě společné psychické konstituce, nám tak dává jedinečnou příležitost pro tvůrčí vyjádření jedinečnosti naší vlastní individuality.

Ze stejného kolektivního zdroje čerpáme základní vzorce vnímání, hodnocení a chování a tato typologie je pouze dobrou pomůckou, jak se v nich základně zorientovat.

Každý člověk v sobě nosí zárodek celistvosti a podle svých vnitřních dispozic některé vlohy rozvine.

Čtyři funkce vědomí, které má člověk k dispozici vymezil Jung jako myšlení, cítění, vnímání a intuici.

Vyvíjíme nejprve jednu funkci, potom druhou a  ve vyjímečných případech se může podařit  rozvinout částečně funkci třetí. Čtvrtá funkce zůstává nevědomá. Potom dochází ve většině případů k tomu, že navazujeme vztahy s lidmi, kteří ztělesňují nebo představují tu část naší celistvosti, kterou jsme nedovedli nebo nechtěli rozvinout.

Lidská psýcha usiluje po dosažení celistvosti. Je to základní psychologická pravda, ale k jejímu pochopení je důležitý životní prožitek, který tuto zkušenost přináší. Je jistě velice povzbuzující, jestliže se nám podaří rozpoznat u sebe základní psychické funkce, to znamená ty, které máme pod kontrolou individuální vůle. Ty neovladatelné, nerozvinuté mají za následek, že naše nevědomí nás nutí dělat věci, které nedovedeme vysvětlit a ke kterým bychom se mnohdy nejraději radši ani nehlásili. Protikladné funkce jsou protikladné, protože se vzájemně vylučují.

Například subjektivní cítění se projevuje bez jakékoli logiky, zatímco objektivní myšlení je závislé na logice a nezávislé na osobním stanovisku. Je zde vždy možnost obě tyto funkce použít, ale použijeme vždy jen jednu na úkor druhé. Nedokážeme je uplatnit současně. Je možné použít jednu z nich na podporu druhé, ale nikdy ne souběžně. Slouží k vyhodnocení nabyté zkušenosti.

Podobné protikladné funkce jsou intuice a smyslové vnímání. Jsou to dva zcela odlišné způsoby zpracování vjemů a počitků. Intuice se  příliš neohlíží na fyzickou realitu a je to jakási přímá cesta do nevědomí. Soustřeďuje se na pozadí předmětu, pod povrch a slouží ke zjištění účelu a hlubšího smyslu.

Smyslové vnímání přijímá počitky a vjemy pomocí smyslů, které zprostředkují pouze to, co jde nahmatat a co má formu., informuje nás o podobě předmětu ze zkoumání povrchu věci..

Jestliže se u někoho projevují sklony k umíněnosti, lze  s určitou rezervou usuzovat také na to, že zřejmě u člověka je hlavně rozvinuté cítění a myšlení není rozvinuté, čož může dávat předpoklady ke sklonům k umíněnosti.

V opačném případě se nerozvinutá funkce cítění může projevovat sklony k  citovému chladu nebo sentimentalitě.

Jestliže hlavní je intuice, tak nerozvinuté smyslové vnímání má možnost se rozvíjet a prezentovat jako možný sklon k nedbalosti nebo nepraktičnosti. A naopak nerozvinutá intuice má sklon se projevovat  naivní důvěřivostí nebo fanatismem.

Nerozvinuté funkce se velice často promítají, takže není vyjímečný projev, že se  s nimi setkáváme v podobě druhých lidí nebo životních situací, se kterými se velice nesnadno vyrovnáváme, protože v tomto ohledu jsme vlastně nejméně psychicky vybaveni.

C.G.Jung hovoří o tom:  „že nevědomí  jednoho člověka se promítá do druhého, to znamená, že to, co člověk přehlíží u sebe sama, předhazuje druhým. Tento princip je natolik rozšířen, že je žádoucí, abychom vždy, když se chystáme někomu spílat, si předtím na chvíli sedli a zvážili, zda to,co mu hodláme hodit na hlavu se netýká vlastně nás samých.“

 Zde však dochází k tomu, že připustit, že bychom se mohli mýlit by mohlo znamenat vzdát se iluzí o nás samých. Jestliže budeme tyto nerozvinuté psychické funkce -vlastně tuto naší slabou stránku chápat jako něco zlého, znamená to, že je odmítáme a vytěsňujeme do nevědomí a tam se pomalu začnou  „podebírat jako bolavá noha“ a nakonec se z nich může vyvinout něco zlého.

Cituji C.G.Junga: nevědomí se chová ve vztahu k vědomí nepřátelsky nebo necitelně jen tehdy, jestliže vědomí k němu zaujme nesprávný nebo domýšlivý postoj.“

Tento obsah našeho nevědomí - Stín, je archetipická zkušenost. Touží po vědomí a místo potírání těchto stránek by bylo zřejmě moudřejší snažit se zjistit, co nám to vlastně chce sdělit. Člověk nemůže svůj Stín změnit nebo zahnat kritikou či odsouzením. Je třeba změnit náš vědomý vztah k našemu Stínu. Čím je člověk zralejší, tím méně se obává projevovat slabší a slabé stránky své povahy a o to zralejší je potom i jeho Stín. Lidská psýcha tíhne k vyrovnanému stavu. Vlastně se vyvíjíme směrem ke svým protikladům, k našim méně vyvinutým schopnostem. Je to nejen obrovský zápas, ale také jedno z největších potěšení a patří to k nejvíce smysluplným rysům lidské životní zkušenosti.

G.Jung říká, že kdybychom dokázali rovnoměrně diferencovat všechny čtyři funkce, udělali bychom z nich jen funkce vědomě použitelné. Pak bychom ztratili nejcenější spojení s nevědomím prostřednictvím funkce, která je nejslabší. Jejím prostřednictvím jsme spojeni s nevědomím, s nižším světem instinktů a se svými bližními. Harmonické střídání mezi dominantními vědomými a nerozvinutými funkcemi propůjčuje životu určitý rytmus.

V mýtech a pohádkách se často nevědomí zobrazuje symbolicky pomocí obrazu moře a hrdinova cesta do mořských hlubin je cestou Já do hlubin duše.Nevědomí je svět pod mořskou hladinou plný podivných a tajuplných bytostí. Lidské plíce jsou zvyklé dýchat vzduch, takže úplné ponoření by znamenalo psychickou smrt. Z tohoto pohledu můžeme chápat, proč člověk, který se vyvíjí nerovnoměrně -  jeho Já rozvíjí pouze některé možnosti a odmítá ostatní, tak tento člověk je náchylný k tomu, aby tyto nerozvinuté možnosti promítal na druhé a trápil sám sebe i druhé údajnými vadami a nedostatky svých bližních.

Prvotním výrazovým prostředkem nevědomí je symbol. Zachycuje nebo naznačuje aspekt života, který je nevyčerpatelný co do interpretace a který se vymyká všem intelektuálním pokusům o konečné vymezení. Význam symbolu není závislý na logice, ale na asociacích a asociace se mohou rozbíhat v nespočetných protikladných směrech. 

K nejtajemnějším postavám, kterými se  psychologie zabývá, patří Anima a Animus.

Každý z nás má v sobě „muže“ i „ženu“. Jung tyto nevědomé obrazy označil jako Animu a Anima. Anima -  ženství znamená duši, Animus - mužnost, znamená ducha, dech, vanutí větru. Tyto nevědomé obrazy zůstávají pouze abstraktním pojmem, dokud přímo a vědomě nezakusíme jejich moc. Je třeba jim porozumět a vytvořit si k nim smysluplný vztah. Kolem těchto symbolů se totiž točí celý svět vzájemných vztahů mezi muži a ženami. Žena tak při dobré vůli může poznat a přijmout mužskou složku své bytosti a muž zase ženskou složku a mohou se tak stát psychicky nezávislými jedinci.

Pochopitelně, že se v začátcích nejprve ptáme sami sebe, do jaké míry se mohu spolehnout na svůj vlastní úsudek a výklad vlastních prožitků, které jsou v podstatě slovy těžko postižitelné a důležité je jejich procítění. Hluboko v každém z nás je ukryt nevědomý problém snad každého z nás a sice touha po nějaké vnější autoritě.

Odmítněmě být na někom závislí a stejně tak odmítněmě závislost druhých na nás. Požadujme od sebe i od druhých, abychom byli nezávislí, rozhodovali se sami a byli sami sebou. Závislost je něco co zraňuje nás samé, stejně jako toho druhého. Můžeme se tak pokusit zbavit sklonu promítat svou Animu nebo svého Anima na konkrétní ženy nebo muže. Potom hodnoty svého partnera nebudeme pouze obdivivat, ale nalezneme k nim smysluplnější vztah. Mužnost a ženskost nejsou vzorce jednání, ale archetipická energie.

A.Ch: Swinburne říká, že muž ztělesňuje lásku k pravdě, zatímco žena pravdu lásky. Tento zásadní rozdíl Jung popisuje jako polaritu Logu /mysl/ a Erota /láska/, tato polarita je obsažena ve všem živém a je odrazem archetypů.

Jung sám, aby odlišil svou psychologickou teorii od Freudovy, nazývá ji analytickou psychologií. Další témata vzhledem k malému rozsahu této práce pouze zmíním. Dá se říci, že je Jung v podstatě rozpracoval jako poselství pro naše uvědomění a jejich další rozvinutí. Jsou to především archetypické postavy a kolektivní nevědomí, symboly ,sny a jejich výklad, komplex, aktivní imaginace, psychodiagnostický princip asociace, individuace, synchronicita a další témata.

Individuální psychologie A.Adlera /7./II./1870 - 28./V./1937/ se rozvíjí po roce 1918 a je zaměřena více realisticky a prakticky. Adler byl tělesně postižen. V roce 1907 formuloval vznik nemoci jako porušení rovnováhy orgánu a prostředí, na kterou  organismus reaguje kompenzací.Zdůrazňuje ve svém pojetí vztah člověka k jeho sociálnímu okolí a jeho touhu po uplatnění a získání moci. Ta může být ve svých projevech komplikována  komplexem méněcennosti, vycházejícím z různých druhů orgánové defektivity. Adler na rozdíl od Freuda více zdůrazňoval sociální faktory a vědomé myšlenkové procesy než sexuální motivy. Ustředním pojmem Adlerovy  individuální psychologie je pocit /komplex/ méněcennosti, o jehož překonání /kompenzaci/ se člověk snaží sebeuplatněním. Podle Adlera : „duševní život lze pojímat jako souhrn zařízení pro útok nebo obranu“, jako tendenci k sebeprosazování, uplatňující se v rámci sociálních podmínek života. Adlerovy teorie jsou inspirativní při studiu různých poruch sociálního chování. Jeho stoupenci se v roce 1924 spojili do Mezinárodního sdružení individuální psychologie. V roce 1932 opustil Adler Rakousko a působil především v USA.

Po psychoanalýze a individuální psychologii je zakladatelem /v pořadí tedy třetího vídeňského směru psychoterapie - logoterapie/, Viktor Emil Frankl./ narozen 26/III/1905 ve Vídni/.

(V roce 1988 při vzpomínkové slavnosti před vídeňskou radnicí pronesl zásadní řeč na téma kolektivní viny.)

Zdůrazňuje pojem seberealizace. Každý člověk má podle jeho učení propůjčit svému životu a vlastní existenci smysl. Stává se tak tvůrcem sebe sama a stále znovu a znovu se rozvíjí. S tím souvisí i zodpovědnost člověka za vlastní život. Člověk se tak stává spolutvůrcem vlastního osudu.

 Logoterapie je založena hlavně na rozhovoru, je to velice citlivá práce se slovem, je to svého druhu terapie rozhovorem. Člověk, který se k nám obrací se začne měnit, pochopí-li svůj osobní smysl jako úkol, jako hodnotu, která jej přesahuje a ne jenom naplňuje. Podstatné pro psychoterapeutický pohyb je, aby člověk uslyšel „volání smyslu“, k němuž logoterapie přivádí.

Děje se to rozpoznáním vůdčích hodnot, zkvalitňováním schopnosti volby a rozhodování. Probuzením dovednosti rozpoznat rizikové a ochrané faktory vlastního života a orientovat se na pozitivní transcendující smysl, hierarchizovat své cíle i plány jednání.

Antropologie V.E.Frankla předpokládá trojí určenost člověka. Jsme determinováni světem přírody, relativně svobodně se pohybujeme ve světě společnosti a naprostou svobodu máme ve světě ducha. S přírodou jsme spjati svým tělem. Na této biologické úrovni se pohybujeme všichni. S lidmi a s lidskými výtvory jsme spjati svou duší, což lze chápat jako úrověň společenskokulturní a s říší ducha nás spojuje logos - zde je na naší volbě zda se chceme rozvinout na úrovni individuální. Člověk jako osobnost je tedy jednotou těla, duše a logu.

V širokém slova smyslu je logoterapie moderní účinnou metodou terapie a ochrany duševního zdraví člověka výše zmiňovanou cestou  „shora“, obnovením smyslu života a orientací na hodnoty, které nás přesahují, které    posilují vůli k životu a pomáhají reintegrovat osobnost.

Ve svém terapeutickém záměru je logoterapie určena k léčení tzv. no- ogenních neuroz, které jsou ve skladbě psychických poruch zastoupeny stále častěji, úměrně rozvoji civilizace nebo ztráty její životodárnosti.

Logoterapie však nemá pouze takto úzce vymezené pole působnosti, stále úspěšněji se uplatňuje i v rámci výchovné a vzdělávací činnosti na středních a vysokých školách a ve výchově manažérů jako účinná aktivizační metoda podílející se zejména na takzvaném self-managementu.

Svým systémem etikoterapie se logoterapii přiblížil C.Bezděk, který ve třicátých letech upozornil na význam a na úlohu svědomí a ctnosti v harmonizaci a výstavbě psychosomatické rovnováhy osobnosti na jedné straně a na vliv „hříchů“ a „úrazů duše“ při vzniku duševních i psychosomatických chorob. Popis jeho metod připomíná postupy logoterapie při obnově smyslu života.

V.E.Frankl nám předkládá otázku, zda by se k „muset / které vychází z kauzality psychoanalýzi/ a ke  „chtít“ / shodně s duševní finalitou/ neměla připojit nová kategorie „mít/povinnost/“Tyto úvahy by skutečně psychote

rapeutovi neměly být příliš vzdálené.

Myslím, že nelze hovořit o srovnávání psychoanalýzy a individuální psychologie, jedná se o vývoj, který je stále otevřený a nebylo by dobré jednotlivé fáze vývoje oddělit, zakonzervovat a uškvařit na škvarek, který nebude k ničemu.

Jestliže chce psychoterapeut skutečně pomoci člověku, který se k němu obrací pro pomoc, nemělo by jít u psychoterapeuta pouze o potvrzení si, že jeho příslušnost k určité škole a k používání jejích metod potvrzuje správnost této školy a tudíž i potvrzuje jeho - psychoterapeuta.

K úvodnímu výroku Goetha, který jsem použila v úvodu, se vyjádřil V.E.Frankl, že ho chápe jako nejvyšší maximum jakékoliv psychoterapie.

Nyní na moment odbočím - od vídeňského směru  se odvíjí vývoj mnoha psychoterapeutických směrů  ve světě.

Psychoterapeutovi se nabízí příležitost, aby sám na sobě prováděl uvědomělé pozorování vlastních vnitřních duševních, psychických jevů, je to podstata fenomenologické metody, na které je založena fenomenologická psychologie.

Věnovat pozornost především různým osobním zážitkům a hledat jejich lidský smysl. Předmětem fenomenologie není vědomí, ale prožívané bytí. Tato fenomenologická psychologie není ucelený jednotný směr.

.

Tomuto odvětví je blízká existenciální psychoanalýza, která vychází z myšlenky, že lidská existence je plná významů, které je třeba objevovat, aby bylo možno porozumět jejímu psychologickému pojetí. Východiskem je zde vnitřní uspořádání lidského bytí ve světě, které je již  identifikované psychoanalýzou. Jejím jedním odvětvím je fenomenologický výklad klasické psychoanalýzy, takzvaná analýza lidského bytí - daseinsanalýza.

Je reprezentovaná především švýcarským psychiatrem L.Binswangerem  /1881 - 1966/ a M.Bossem

Daseinsanalýza se obrací především k psychiatrické tematice. Je to v podstatě fenomenologický výklad objevů klasické psychoanalýzy, která sama tyto objevy vykládala přírodovědecky, tedy způsobem, který fenomenologická psychologie považovala za  nesouvisející

Stále více začíná být aktuelní myšlenka, zda psychoterapii doplňovat psychoterapeutickým postupem, který by za duševním utrpením člověka viděl také jeho duchovní usilování. Jakousi psychoterapií vycházející z duchovna. Naskýtá se zde však nebezpečí, že by mohl psychoterapeut svůj osobní světový názor  podsouvat člověku, který se k němu obrací o pomoc.

Vrátím se však zpět k tématu své práce.

Psychoanalýza i individuální psychologie jsou každá ve svých oddělených pohledech na to, co to vlatstně znamená být člověkem příliš jednostranné. Neuroza představuje pro psychoanalýzu omezení Já jako vědomí. Stavba psychoanalýzy spočívá na koncepci potlačení a na koncepci přenosu.To, co člověk dělá nevědomě, má dělat vědomě.

Psychologie individuální vnímá neurozu jako omezení Já, jako odpovědnosti. Psychoanalýza se zabývá potlačením a individuální psychoterapie narovnáním. Záměrem individuální psychologické terapie je udělat člověka za příznak jeho neurotického projevu odpovědným, aby ho nevnímal jako jakousi omluvenku své nedostatečnosti.

Zde se ztotožňuji s V.E.Franklem, že být člověkem znamená být vědomým a být odpovědným. Vědomí a odpovědnost se spojují v jednotu. Individuální psychologii lze vedle psychoanalýzy považovat za vyšší vývojový stupeň psychoterapie, za pokrok v jejím vývoji. Další pokračování vývoje psychoterapie je stále otevřené.

Není snad kdykoliv vhodný čas, zamyslit se, zda v rámci psychoterapie stále jen nehloubáme nad různými hlubinnými úrovněmi lidského jedince a zapomínáme na jiné možné pohledy?

Prodloužíme-li osu lidské páteře směrem dolů, ke kořenům, všichni se spojujeme v jednom bodě, v hloubi naší minulosti ve středu Země. Při prodloužení osy páteře směrem vzhůru  se nabízí otázka, zda se zde neotevírá příležitost jak je také ještě možno hledat svoji cestu, své individuelní naplnění a pochopení svého úkolu. Uvědomit si svou cenu a svou cestu. Hloubání v hloubce představuje oblast fyzickou a svobodný pohled vzhůru oblast duchovní, teprve vzájemné spojení těchto pohledů dává předpoklad harmonického rozvoje lidské individuality.

Vzhledem k omezenému rozsahu zadané práce jsem byla nucena zvolit tento velice zhuštěný popis těchto tří takzvaných vídeňských směrů psychoterapie, neboť jsem toho názoru, že jejich přirozený vývoj a návaznost jsou natolik významně provázané, že je chápu v podstatě jako jednu  psychoterapeutickou školu, která je ve svém přirozeném vývoji reprezentována jednotlivými výše zmíněnými odborníky.

Je na nyní v současnosti žijících lidech, aby tyto jejich myšlenky nezakonzervovali v dogmata, ale dokázali je tvůrčím způsobem dále rozvíjet.  Psychoterapeut by neměl být odborníkem na problémy druhých lidí, ale měl by dovést potřebného člověka k bodu, kdy se dotyčný sám stane odborníkem na své problémy. Pomahat lidem, aby od sebe samých neutíkali a naučili se spočinout sami se sebou v přítomné chvíli a nalézt a uplatnit vlastní zdroje a prapůvodní důvěru v sebe sama.

Rozumná kombinace tvrdé práce, jasného myšlení, empatie,humoru, lásky a sebebedůvěry dohromady,  mohou pomoci vytvořit zdravý život.

2. Část - psychoterapeutický pojem

 Frustrace a stres

Frustrace je stav porušené psychické a citové rovnováhy člověka vznikající z nemožnosti uskutečnit svá přání a snahy o uplatnění. V takových chvílích se překážky člověku zdají být nepřekonatelné. Uspokojení nějakých  potřeb je na cestě k cíli blokováno. Ke vzniku frustrace je potřeba nějaký silně pociťovaný  nedostatek něčeho. Déletrvající strádání v dětství podle názoru mnoha psychologů / např. Zdeněk Matějček  16.8.1922 nebo Josef Langmeier /, může způsobit negativní poznamenání osobnosti na celý život. 

Odolnost proti frustraci nazýváme frustrační tolerancí. Někdo odolává dlouho a nemusí podlehnout vůbec a jiný člověk je zlomen téměř okamžitě. Z frustrační situace  můžeme uniknout spontánně bez pomoci odborníka a nebo může docházet v některých případech také k únikům, které nejsou prospěšné.

Například jde-li o: a/ prestiž provázenou vztekem a mechanismus frustrace není utlumen, tak se zjevné chování může projevit jako agrese.

 b/ Mechanismus je částečně utlumen,vzniká nenávist a zjevné chování se projeví formou agrese v podobě falešné projekce - přemístěním odporu na jiný předmět.

  c/ jde-li o prestiž, kterou provází zlost na poměry - takzvaná generalizovaná zlost, mechanismus frustrace se také částečně utlumí a zjevné chování se jeví opět jako přemístění.

  d/ jde-li například o žárlivost, mechanismus se může utlumit také například racionalizací /člověk se spokojí s přijatelným vysvětlením/, které poskytne obranu proti žárlivosti a určitou toleranci vůči frustraci. To je pouze několik možných příkladů.

Frustrace má neblahý vliv na tělesné zdraví, na celkový oběhový systém.

Psychoterapie usiluje o pozitivní zvládnutí reakce na frustraci.

Frustrující situace jsou v podstatě dvojího druhu, buď se jedná o vnější nebo vnitřní překážku.

Při vnější překážce je bariéra buď fyzická - člověk se ocitne nečekaně v zamčené místnosti nebo chvátá a dojde k poruše auta, nemůže sehnat potřebné zboží, ztráta nějaké věci. Nebo psychická  - člověk má znemožněnu nebo zakázánu nějakou aktivitu, nedostatek lásky, pomoci. Tyto frustrace nazýváme exogenní.

Může se jednat také o překážku vnitřní - morální zábrany, Tyto frustrace nazýváme endogenní.

Ke vzniku frustrace může také přispět přemrštěně přísná výchova, rodič, který je pociťovaný jako strohý a chladný /nebo přímo chybí/ . Z frustrací spojených s dětstvím může plynout kompenzační postoj : například citová lačnos, žárlivost a jiné. Typy reakcí mohou být melancholie, trauma z opuštěnosti, neschopnost snášet odloučení a rozchody.

Vlastnický vztah, pocit výlučnosti, které mohou vést až k masochistické vášni nebo k potlačení emotivního života.

V.E.Frankl zavedl do psychoterapie pojem existenciální frustrace. Tento jev  pozoroval u svých spoluvězňů v koncentračních táborech. Je to ztráta životní perspektivy. K rezignaci na život však také může vést život v blahobytu a pohodlí, jestliže člověk ztratí schopnost tvořivého přístupu k životu a nedovede před sebou vidět další nové cíle.

Situace frustrace může vést k tomu, že člověk nasměruje svou agresi buď proti jiným osobám nebo proti sobě. Krajními případy jsou zde vražda nebo sebevražda. Je-li frustrace vyvolána pocitem viny, může docházet i k nevědomému sebepoškozování nebo sebezničení.

Přestože frustrace může vyvolat agresi, úzkost a neurotické poruchy, je velice důležitou součástí života. Snesitelné zatěžování organismu vede ke zvýšené odolnosti. Hranice frustrační snesitelnosti je individuální a závislá mimo jiné i na dispozicích jedince a na intenzitě a délce trvání frustrace.

Velice silně motivovanou frustrací vzniká stres. Frustrace je nevyřešená překážka, stres je nadměrně silná zátěž, která může člověka přivést do neřešitelné situace, které se nemůže vyhnout a ve které setrvává nesnesitelně dlouho. To, co na nás ve stresových situacích působí, nazýváme stresory. Nevědomě se započnou mobilizovat rezervy energie uložené v těle. Jsou-li tyto takzvané zásoby adaptační energie vyčerpány, dochází ke vzniku psychosomatických chorob. Stresory působí na člověka prostřednictvím emocí, především strachu a hněvu. / uteču nebo budu bojovat/.Tyto stresory jsou spojeny s nervovou soustavou, která není ovládaná vůlí.

Za základní příznaky stresu můžeme považovat zvýšenou vzrušivost, utlumenost, křečovitost,nesoustředěnost, neschopnost uvolnit se fyzicky i psychicky, svalový třes nebo ochablost, přeskakující a přiškrcený hlas, zkratkovité jednání, netrpělivost, zvracení, průjem, nucení k močení a další příznaky.

Prevencí stresu a jeho zvládáním se zabývá psychohygiena.

Stresory sice označujeme za negativní činitele, ale určitá dávka stresu sama o sobě není škodlivá. Jsme přizpůsobeni k tomu, že jsme konfrontováni se stresory. Jednotvárný život dovede stresovat stejně jako přeplněný denní program. Naprosto bez stresu by byl život dosti nudný, protože by nám chybělo dráždění a prožitek úspěchu. Pokud po nějaký čas, jehož trvání je individuelní nevzniká dostatek stresových podnětů, tak si je sami uměle vytváříme - různé krkolomné sporty, nebezpečné výkony, sledování hororů apod.

Při stresu vznikají v těle chemické reakce, které nás mobilizují pro „boj nebo útěk“ a v současné době se dosti obtížně můžeme při běžném denním dění tímto způsobem stresu bránit. Oba způsoby obrany by byly společensky ve většině případů dosti nevhodné. Jestliže jsou stresové reakce vyvolávané často a neumíme během dne odbourávat stresové hormony, které se vytváří, ani nahromaděnou energii uvolnit, tak nám v těle při déletrvající zátěži působí jako jed. Pro spalování nahromaděné energie je vhodný dostatek pohybu / v pracovní době stačí jako první pomoc  vyběhnout párkrát schody nebo udělat několik dřepů/ a pro zotavení ze stresových reakcí je dobré vkládat během dne dostatek klidových přestávek / v klidu se naobědvat nebo nasvačit, uvědomovat si správné dýchání a držení těla/. Po pracovní době je třeba dle aktuelní potřeby dostatek pohybu a odpočinku.

Podle oblasti, ve které se reakce na stres odehrává, můžeme zvolit vhodný uvolňovací trénink.

1/ - motorická oblast reakcí na stres - lze nejlépe uvolnit dechovým cvičením a svalovým uvolňovacím cvičením.

2/ - autonomní oblast reakcí - vhodný je autogenní trénink nebo meditace

3/ - v oblasti myšlenek, /starosti, výčitky, ustarané myšlenky/ - téměř automaticky se v naší mysli objevují stanoviska, která jsme se naučili v dětství a podle nichž vytváříme svůj život. - v této oblasti je třeba pracovat a přehodnotit stanoviska, která nás svazují. Meditace a vědomé duševní uvolňování jsou velmi blahodárné.

Tyto reakce se nevyskytují výlučně v jedné kategorii a tak je dobré posilovat se rovnoměrně ve všech oblastech.

 Hovoříme-li o porušené citové rovnováze, je třeba si uvědomit, že city nejsou nic, co na nás jen tak samo od sebe přijde. Emoce vznikají v okruhu mezi velkým mozkem a mezimozkem. Jsou to reakce, které  pokud jsme schopni  v rozumné míře ovládat, tak nám nemusí následně přinášet takové citové reakce, kterými  bychom ubližovali sobě a obtěžovali své okolí.

Vytvoření životní perspektivy nám pomáhá zvládat stres, jehož zvládnutí nám dává sílu a odolnost proti dalším stresovým reakcím, které nás tak vlastně mohou posilovat a otužovat.

Písemná práce k zápočtu pro 1. ročník.

Studium jsem ukončila, takže nejsem řádným absolventem pražské psychoterapeutické fakultry.

Vypracovala: Zdeňka Kavalová